Nereálný výlet - Rumunsko 2010
Arwi | 27. srpna 2010 | kategorie: článek výlet cestopis
Naše cesty po Evropě sice nepatří tak úplně k larpu, ale život KoRH se neskládá jen výhradně z něj. No a jaké to bylo v zaslíbených zemích? Čtěte dále
Neděle 1.8.
Odpoledne jsme vyrazili natěšení na cestu. Cestou z Brna jsme ještě nakoupili jídlo a vše potřebné (včetně například čističe na nádobí značky Albert, čehož jsme následně velmi litovali). Bohužel u slovenských hranic jsme si uvědomili, že jsme zapomněli kotlík. Na první pohled jednoduché řešení, že koupíme nový, se stalo nadlidským úkolem. Na Slovensku jsme to nestihli a v Maďarsku mají jen specifický typ kotlíku, který je litinový, obří, těžký a několikrát dražší, než ty české.
Stan jsme postavili někde za hranicemi s Rumunskem. Byly už asi dvě ráno a bratři Holásci, od kterých jsme měli stan půjčený, byli proklínáni, protože jsme prostě nepřišli na systém, jak stan postavit. Nakonec se nám to nějak velmi zhruba podařilo za pomoci špagátů připevněných k autu a tak podobně. Nimdrit se ale rozhodla, že raděj přespí v autě.
Pondělí 2.8.
V Rumunsku jsou úplně všude kamiony. Pořád sháníme kotlík, ale maďarské kotlíky mají očividně i v Rumunsku. Nakonec jsme to vyřešili elegantně a koupili jsme krásný smaltovaný hrnec. Místní pivo jsme zhodnotili jako celkem slušné, nanuky jako velmi dobré.
Bylo hrozné horko a cestou k Sibiu jsme skončili v šílené koloně, jejíž příčinu jsme neodhalili. Nešlo na to říct nic jiného, než prostě „namrdaní Rumuni“ a toto heslo se neslo celým naším tripem. Cesta vedla dál přes Fagaraš a nám všem spadla čelist. Silnice vedla serpentinami skrz hory a výhledy byly úchvatné. Cestu nám poprvé zatarasily ovce, krávy a jiná zvířata. Večerní výhled na přehradu, přes kterou jsme přejížděli, byl opravdu překrásný.
Napsali jsme poslední sms domů ze signálu a nechali se asi třikrát předjet kamionem se dřevem, který jsme následně předjížděli zpátky. V těch serpentinách z nás musel mít velkou radost.
Vyjeli jsme z Fagaraše a následně zjistili, že v Rumunsku je běžné, že vesnice začíná jedním názvem, a končí jiným. Tím se nám lehce protáhla cesta, nicméně jsme nakonec dorazili a stan postavili už o něco úspěšněji, než předchozí den.
Úterý 3.8.
Den se nesl v duchu shánění mapy, což se nám nakonec nepodařilo, turistické mapy zřejmě v Rumunsku nevedou. Ptali jsme se úplně všude – librarie (posléze zjištěno, že jde o papírnictví, ne knihkupectví), museum, tourist agency. Z asi milionu lidí mluvili anglicky dva. Nakonec jsme si museli vystačit s provizorním řešením – v městečku, přes které jsme jeli, byla taková velká tabule pohoří Iezer Papuša, na které jsme se chystali, tak jsme ji vyfotili a doufali, že vystačíme s tím.
Pokračovali jsme k chatě Voina, na kterou byla opravdu pekelná cesta, ďáblových sedm zkoušek naší odvahy a odhodlání. Tak jsme zaparkovali auto, vzali batohy a vyrazili do hor.
Šli jsme k chatě cabana Batrana, která, jak se brzy ukázalo, byla spíš taková postapo zřícenina. Cestou jsme dvakrát brodili, někdo i čtyřikrát, a Nimdrit málem uplavala bota, když ji po vzoru Hafiho házela přes řeku. Nebýt mého hrdinského činu, kdy jsem se po ní vrhla do řeky, byla by Nim bez boty. Po druhém brodění jsme k údivu všech našli (pozn. Hafiho: Hafi našel …) značku, po které jsme chtěli jít.
Cesta vedla velmi prudce do kopce lesem a tento výstup jsme nazvali jako nereálný. Trval asi tři hodiny a vylezli jsme převýšení cca 700 m. Shodli jsme se, že takový hank v životě nikdo z nás nešel a s dvaceti kily na zádech už vůbec ne. Vítězně jsme došli k bačově chatě, vylezli ještě pár set metrů už holým kopcem a tentokrát poprvé úspěšně postavili stan, z čehož jsme byli všichni šťastní.
Středa 4.8.
Vyrazili jsme k vrcholu (Vr)batrana. Tento náš bývalý spolužák je očividně známý všude. Cesta byla příjemná, vlezli jsme do mraků, následně jsme našli pramen. I pouhá voda nám stačila ke štěstí. Všechno bylo super, dokud nezačalo pršet. Pořád nepřestávalo, tak jsme se kolem třetí rozhodli, že rozděláme stan.
Tak jsme taky udělali, ale záhy jsme zjistili, že naše “nepromokavé” batohy promokly a všechny věci včetně spacáků máme mokré. Naštěstí pršet přestalo, tak jsme pověsili mezi značku na tyči a tyčku od stanu šňůru a sušili věci. Nutno dodat, že jsme byli na vrcholku asi v 2300 metrech, byla šílená zima a foukalo. Za těchto podmínek jsme rozvěšovali věci ve spodním prádle (pozn. Hafiho: Já s Godrikem jsme rozvěšovali, ženy se flákaly ve stanu :)
Večer již tradičně s Dobrým hostincem, který nám byl společníkem po celý trip. Ušli jsme toho málo, takže nás další den čekala dlouhá cesta už zpět k autu a kdyby pršelo, tak máme velký problém. S těmito myšlenkami jsme usnuli.
Čtvrtek 5.8.
Noc byla krušná, všem nám byla zima, přestože spacáky už byly suché. Ráno jsme dosušili poslední věci a vyrazili na hřeben. Výhledy byly už opravdu nádherné a zdolali jsme vrch Roşu, 2511 m.n.m. dle GPS. Cestou jsme potkali dalšího baču a několik ples.
Zase to začalo vypadat na déšť, tak jsme postavili provizorní stan, ale nakonec se to přehnalo a my šli dál. Začalo pršet až u bačové chaty, kde se nás fikanými způsoby snažili dostat psi a mysleli si, že jejich obíhání naší squadry lesem neprokouknem. Bača nás poslal na cestu, ale ta byla doslova vyjetá – traktorem (pozn. Hafiho: Spíš tankem) a plná bláta. Ztratila se nám značka, tak jsme se po poradě rozhodli jít lesem sešupem dolů. Sestup se změnil v sedmý kruh pekla, kopec byl neuvěřitelně příkrý, navíc byly všude mokré kameny, rostliny a dřeva a bylo to opravdu nebezpečné. Každý několikrát spadl, byli jsme mokří a od bláta a Nim v martenskách měla sestup ještě několikrát horší.
Nakonec se nám podařilo sestoupit na cestu a měli jsme velké štěstí, že jsme neskončili někde nad řekou, kde jsou skály a kde bychom sestoupit dolů neměli šanci. Tak jsme zničení došli k autu, konečně přišla vhod whisky, abychom se vzpamatovali ze silného zážitku, přejeli jsme autem pár kilometrů k jezeru a utábořili se. Plánem na další den se stalo zevlování.
Nutno dodat, že za celou cestu po horách jsme nepotkali jediného turistu, jen několik bačů.
Pátek 6.8.
Ráno nás vzbudili nějací Rumuni, kterým bych dala již jmenovaný přívlastek – osm hodin ráno, gril a trance na plné koule. Povedlo se nám je ale vypudit.Následoval zevl a koupání u jezera. Ovce nám mezitím zbořily stan. Bylo ukrutné horko, tak jsme nabrali vodu a jeli k Branu, hradu hraběte Draculy.
Řídila Nim, aspoň část cesty a šlo jí to. Bran je absolutně plný turistů, místo na stan jsme našli až na konci světa. Ale přesto tam jezdilo mrtě Rumunů, neznámo kam (pozn. Hafiho: Doufám, že to byl jejich konec světa).
Sobota 7.8.
V noci přišel gór. Nehorázná bouřka, blesky každé dvě sekundy. Vítr vytrhl kolík ze země, čímž se sesypala stěna stanu a vevnitř vznikla potopa. Hafi nevydržel a zdekoval se do auta, kde už spala Nimdrit. Godric opravil stan a oba jsme statečně vydrželi. Chvíli byl klid, a pak to přišlo znova. Začalo to prý házet už i s autem. Ale stan nakonec přežil – museli jsme ocenit jeho kvality – a bouřka přešla. Přišli jsme s teorií, že za tohle počasí mohla určitě blízkost Branu.
Ráno jsme vyrazili na Bran, kde bylo nereálné množství turistů, což zrušilo atmosféru, hrad byl jinak moc pěkný. Druhý hrad Râşnov byl na tom s množstvím turistů už líp. Ochutnali jsme místní točené pivo a trdelník, obojí bylo výborné. Hrad byl rozlehlý, ale zachovalý jen z části, spíš zřícenina. Po prohlídce jsme pokračovali cestou k Citadele, kde jsme zakempili. Při otevření saklu na stan se objevil přívěšek Castelul Bran, který si nikdo nekupoval – patrně dárek od Draculy za přežití poslední zkoušky, včerejší šílené bouře.
Neděle 8.8.
Citadela je ve Fagaraši, tím pádem po ranním probuzení se začalo objevovat nereálné množství Rumunů s auty a grily, což je zřejmě místní tradice – grilování v horách. Tak jsme rychle vyrazili na Citadelu, na kterou vedly schody až nahoru. Překvapilo nás, že tady bylo celkem dost lidí. Citadela je stará zřícenina, výhled byl pěkný, ale čekali jsme o něco víc. Sestoupili jsme zase dolů a vydali se na cestu. V celém Fagaraši to bylo na… Rumun vedle Rumuna s grilem, tragédie.
Chtěli jsme se stavit ještě na hrad v Devě, ale to jsme bohužel už nestihli. Tak jsme dali sbohem Rumunsku, vozům s koňmi a přátelským cikánům, kluci si dali cheesa v Macdonaldu na oslavu civilizace a jeli jsme domů. Poslední noc jsme strávili někde v Maďarsku a konečně si dali náš slavnostní maďarský guláš v plechovkách, asi nejluxusnější jídlo, které jsme s sebou měli
Pondělí 9.8.
Po vjezdu do ČR jsme na dálnici potkali kamion se dřevem. Jen čekám, za jak dlouho potkáme vůz tažený koněm. Sbohem, nereálné Rumunsko!
Na závěr pár poznámek pod čarou:
Když jsme vyjížděli, měli jsme docela strach o auto, protože všechny cestopisy, vyhledané googlem, od cesty autem odrazovaly. Avšak nutno říct, že obavy byly zbytečné. Auto jsme zaparkovali u horské chaty a pokud nezaparkujete auto do nějakého z místních ghet (které bezpečně poznáte), tak nemusíte mít o něj strach (alespoň ne větší, než v Česku).
Nechvalně prosluslé rumunské silnice - pokud jedete po evropských cestách, jsou ve výborném stavu a v pracovní den večer se po nich jede doslova nádherně. Na nižších třídách už je to horší a v noci je to vskutku adrenalinový zážitek. Třetí třídy jsou pak povětšinou vysypané lesní nebo polní cesty, ale Rumuni se po nich běžně přepravují :-)
Auta tedy rozhodně nelitujeme, cesta byla výrazně levnější, pohodlnější a za ty úžasné scenérie to stálo.